Autorka: Gabriela Olšanská

EO se uvádějí na trh v různých kategoriích, nejčastěji jako suroviny pro kosmetické prostředky, případně jako látky k aromatizaci potravin. Dalším oborem, kde se využívá jejich vlastností je farmaceutický průmysl. Tento článek je sonda do historie přípravy léků, jakou roli hrály éterické oleje v léčivých přípravcích dříve a kde najdeme éterické oleje v léčivech dnes. Jaký je rozdíl mezi doplňkem stravy, léčivým přípravkem a kosmetickým prostředkem? Proč farmacie používá termín silice?

Historie lékárenství a lékopisů

Začátky destilace a použití éterických olejů k léčebným účelům se datují do doby před cca 3000 lety ve starověkém Egyptě, Řecku a Římě, ve východních civilizacích a samozřejmě nezastupitelnou a velmi důležitou roli v rozvoji medicíny a farmacie měly arabské národy. Na staroegyptských papyrech se našly záznamy o přípravě léků, a již tehdy byly známy jednoduché léky (simplicia) a složené (composita). Stejně jako v Egyptě, tak i v Indii, Babylónii a Číně nacházíme náznaky toho, co by se dalo považovat za úřední předpisy jak připravovat, uchovávat a vydávat léky. Byly to předchůdci lékopisů, závazných předpisů, receptur a pravidel, písemné formy zákonného vztahu mezi lékaři a lékárníky.

Do evropského lékárenství se éterické oleje dostaly v 11. – 12. století, kdy se ve Francii, Itálii a ve Španělsku znovu objevovaly medicínské arabské a antické léčebné postupy. Na našem území se lékárenství rozvíjelo od 13. století, zejména vlivem rostoucího obchodu s Itálií (Florencie, Benátky) a přes německé kolonisty z Lipska, Norimberku a Frankfurtu. Prvními lékárníky v Praze byli magister Bandinus de Aretio, Nicolaus a Leonardus (1320, 1322, za vlády krále Jana Lucemburského). Angelus z Florencie byl dvorním lékárníkem krále Karla IV., Ludvík z Florencie byl zase lékárníkem krále Václava IV.

Už ve 14. století se kromě léků předepsaných lékaři vyráběly v lékárnách tzv. arkana (arkanum lat. tajemství), neboli domácí speciality. Nejstarší specialitou u nás je Oleum balsami Magistri Galli de Monte Syon, který vyráběl kanovník a lékař Mistr Havel ze Strahova, žijící za vlády Karla IV. Tyto speciality se velmi rozšířily, ale byly v roce 1775 zakázány, z důvodu neznámého složení. Až do roku 1855 bylo dovoleno lékárnám nakupovat léčiva vyrobená přímo v továrně. Jinak měly lékárny monopol na výrobu chemických léčiv až do dvacátých let 19. století. Za  zakladatele výroby specialit u nás se považuje  malostranský  lékárník Benjamin  Fragner (1824-1886), jehož lékárna U černého orla dodnes stojí na rohu Nerudovy a Zámecké ulice u pražského Malostranského náměstí. Začal s výrobou  Domácí  masti (1866) později i Balzámu Dr. Rosy. Mimochodem, jeho syn, stejným jménem B. Fragner, založil v Dolních Měcholupech továrnu na léčiva (Spofa Fragner), kde se vyráběl penicilin, který se podařilo před nacisty utajit. Továrna byla po válce znárodněna pod názvem Léčiva. Veškeré lékárny byly znárodněny v roce 1950.

V 16. století se pak stavěly nové lékárny, klášterní a veřejné, a také při hospitálech. Rozvíjel se chemický průmysl a začala se vyrábět léčiva. Lékárníci ve Vídni i v Praze těžce nesli, že jsou odkázáni na cizí lékopisy, a tak vznikly první dispenzáře na lékařské fakultě ve Vídni (1739) a v roce 1750 za panování Marie Terezie v Praze. První rakouský lékopis pro všechny země monarchie vyšel v roce 1812, jeho poslední vydání (1906) bylo v Rakousku a později i v Československu platné do r. 1942. První německý lékopis vyšel ihned po vzniku Německé říše v r. 1871. Po vzniku samostatného Československa sestavili domácí lékárníci první lékopis. Lékopis byl připraven do tisku v roce 1939, ovšem zasáhla okupace a až do roku 1947 se obor řídil německým lékopisem (VIII. vydání z r. 1926).

Lékopis je písemná forma zákonného vztahu a platí to, co je v lékopise. Lékopis předepisuje z jaké matečné rostliny silice pochází, jaké má kvalitativní parametry, maximální dávkování, skladování, jak se vyrábí, popisuje zkoušky na totožnost a čistotu. Norma je závazná pro výrobu léčiv v lékárně, i pro hromadně vyráběné léčivé přípravky v továrnách.

Silice (Olea)

V českém překladu se ve farmacii používá zásadně slovo “silice”, což znamená “duch” ve smyslu prchavé esence. Říkáme, že rostlina obsahuje jednu silici, tj. jednu složitou směs látek. Latinským názvem je Oleum, nověji Aetheroleum nebo Etheroleum. V lékopisech se vždy označuje silice druhem rostliny a přidá se obecný název. Například Lavandulae etheroleum.

Silice jako léčivé látky byly obsaženy v mnoha lékopisech. Dostala jsem se ve svém pátrání nejdále do rakouského provinciálního lékopisu (1774). Silice se získávaly z aromatických drog destilací s vodní párou. K tomu se používala pramenitá voda a destilovalo se tak dlouho, dokud nezačala přecházet voda bez zápachu. Způsob oddělování silice od destilátu nebyl uveden. Před destilací se tvrdé drogy (semena, kůry atp.) macerovaly 12 nebo 24 hodin ve vodě.

Rakouský lékopis (1906) charakterizuje silice jako tekutiny získané destilací různých částí rostlin, čiré, rozpustné v lihu. Předepisuje zkoušky na kvalitu (zbytek po vytěkání, reakci s KCl, hustotu, charakteristický zápach). V německém lékopise se už uvádí i hustota spolu s optickou otáčivostí. V prvním Československém lékopise, který vyšel hned jak to bylo možné po 2. sv. válce, v roce 1947, přibyly ještě zkoušky na rozpustnost v sirouhlíku, reakce s tanninem, reakce s hydroxidem draselným. Také se zmiňuje, že staré zásoby se nesmí míchat se čerstvými.

V Rakouském lékopisu (1906) bylo obsaženo 20 silic, v Německém lékopisu (1926 – 1947) bylo už 50 druhů silic, v Československém lékopisu (1947) bylo uvedeno 28 silic a Český lékopis (2023) zmiňuje 43 silic. Většina silic se připravovala v lékárnách destilací podobně jako aromatické vody. Kromě silic se v tomto a v německém lékopise vyskytovaly samostatné kapitoly pro anethol, karvon, thymol, cinnamal, cineol, eugenol, menthol.

Vybrané lékopisné léčivé přípravky s obsahem silic

Silice se přidávaly tradičně do léčivých přípravků jedna z důvodů léčebných a také jako korigencia chutě nebo vůně do sirupů, tablet, pastilek, pilulek. Účinkovaly jako sekretolytika, sekretomotorika, expektorancia k podpoře vykašlávání v různých roztocích proti kašli. K přípravě tzv. kašlaček se používaly aromatické lihy, tinktury. Dále se přidávaly do mastí a mazání, k obkladům, kde působily protizánětlivě, proti bolesti, zmírňovaly otoky. Větrové vody se předepisovaly při nadměrné plynatosti, bonbóny (rotulky) zase pro osvěžení dechu a desinfekci dutiny ústní.

Silice se buď dříve připravovaly v lékárnách nebo se později nakupovaly v továrnách na výrobu surovin. Dnes se v lékárně se stojatkou (pozn. skleněná lahvička na léčivou látku) se silicí téměř nesetkáme. Silice se přidávají do masťových základů, které opět lékárna nakupuje u distributorů léčivých látek a přípravků. Z masťových základů se připravují individuálně připravované léčivé přípravky předepsané lékařem na receptu.

Aromatické vody

Aqua carminativa communis (větrová voda) se původně připravovala z dvanácti drog, které se před destilací 12 hodin macerovaly v pramenité vodě. V posledním vydání provinciálního lékopisu byl počet macerovaných drog snížen na osm, ale doba macerace se prodloužila na 20 hodin.  Znovu se v prakticky stejném složení objevila tato Aqua carminativa rubra (královská větrová voda) teprve v roce 1855 v 5. vydání rakouského lékopisu a potom až v československých lékopisech (v nich se místo drog používaly silice).

Aqua carminativa rubra
Essentia aromatica (150 g), destilované voda (548 g), prostý sirup (200 g), Aluminium kalium sulfuricum (2 g), egacidová červeň (0,07 g).

Aromatická esence (Essentia aromatica)
Pomerančová silice (0,5 g), kmínová silice (0,5 g), hřebíčková silice (0,5 g), skořicová silice (0,5 g), citronová silice 5 g), citronelová silice (2,5 g), koriandrová silice (2,5 g), fenyklová silice (0,5 g), silice z muškátového ořechu (0,5 g), mátová silice (0,5 g), líh 95% (630 g), destilovaná voda (356,5 g).

Ke složeným vodám patřily také vody na poranění. Byla to Aqua vulneraria cum aceto, která se připravovala destilací směsi octa a šesti drog a Aqua vulneraria cum vino seu spirituosa, jež se připravovala destilací směsi zředěného lihu a jedenácti drog.

Německý lékopis (1927) již zmiňuje aromatické vody jako roztoky silic ve vodě, s přísadou nebo bez přísady. Silice se buď rozpustily v lihu a potom ve vodě nebo se utřely v misce s mastkem (talkem), protřepávaly se ve vodě a ponechaly se několik dní v klidu, pak se zfiltrovaly. Takto se připravovaly aromatické vody: mátová, fenyklová, skořicová.

Aromatické lihy

Spiritus aromaticus se vyráběl destilací 5 rostlinných drog (list meduňky, plod koriandru, kůra skořice, plod kardamomu, muškátového ořechu) a přidáním citronové silice. Drogy se máčely 12 hodin v lihu. Jednoduché lihy se většinou získávaly z aromatických rostlin (např. máta, levandule, rozmarýn) nebo jejich semen (např. kmín, anýz). Většinou se destilovaly z rostlinných drog s přidáním lihu. V Československém lékopise (1947) jsou již v receptu na tento líh místo rostlinných drog silice (citronelová, koriandrová, citronová, muškátová, skořicová, hřebíčková).

V německém lékopisu se již aromatické lihy připravovaly rozpouštěním silic v lihu. Příkladem je Složený andělikový líh (Spiritus Angelicae compositus), z andělikové, kozlíkové a jalovcové silice, kafru, vody a lihu. Spiritus Melissae compositus zase obsahoval citronovou, muškátovou (z ořechu muškátového), hřebíčkovou silici. Zajímavý byl Ruský líh s paprikovými plody, kafrem, terpentýnovou silicí, éterem a glycerinem nebo líh hořčičný s hořčičnou silicí.

Tablety

Tabletky s obsahem silic se objevují v Československém lékopise (1947). Například Tablety s kyselým uhličitanem sodným se skládaly mimo jiné z cukru, uhličitanu sodného a silice z máty peprné.

Siličné cukry a rotulky

Předchůdci mátových bonbonů byly siličné cukry, kdy se silice smíchala s “polojemně” práškovaným cukrem v poměru 1: 50. Rotulky (Rotulae), popisuje lékopis z roku 1836 jako Rotulae menthae piperitae („pokroutky větrové“). Připravovaly se litím roztaveného cukru. Rotulky byly posléze nahrazeny mátovými pastilkami, pilulkami a prášky.

Masti (Unguenta)

Unguentum aromaticum (Mast aromatická) (Rakouský lékopis, 1906) se skládala z vepřového sádla, zředěného lihu, pelyňkové nati, žlutého vosku, bobkového oleje, silice levandulové, mátové, rozmarýnové, jalovcové. Unguentum Juniperi (Mast jalovcová) se skládala z vepřového sádla, zředěného lihu, pelyňkové nati, žlutého vosku a jalovcové silice.

Chladivá mast obsahovala růžovou silici, rozmarýnová mast zase rozmarýnovou, z muškátového ořechu a jalovcovou silici. Unguentum leniens kdysi obsahovala drahou růžovou silici (5 kapek na 100 g), která byla pak nahrazena v 80-tých letech levnější geraniovou silicí a takto se vyrábí dodnes ( i jako Cremor leniens).

Mazání (Linimenta)

Silice se přidávaly do mazání, kde korigovaly vůni a působily synergicky. Příkladem je Linimentum saponato-camphoratum (známý Opodeldok). Skládal se z léčivého mýdla, kafru, lihu, tymiánové a rozmarýnové silice (2 – 3 %) a amoniaku. Hoffmannův balzám (Mixtura oleo-balsamica) obsahoval levandulovou, hřebíčkovou, skořicovou, tymiánovou, citronovou, muškátovou silici, všechny v koncentraci 4 % peruánský balzám a líh.

Silice tvořily směsi s mastnými oleji, byly to masťovité hmoty, tály při teplotě těla (vavřínový olej, muškátový olej). Získávaly se vylisováním za tepla nebo vyvařením (plody vavřínu, muškátové ořechy).

Zajímavé léčivé přípravky s obsahem silic (eponyma)

Farmaceutický eponym je v praxi používané autorské označení receptury, reakce, léčivého přípravku, pomůcky nebo výrobního postupu. Eponymy nejsou příliš známé, ale lékárník se s nimi setkával velmi často. Většina z nich se už dávno nepoužívá.

Botkinovy kapky
Předepisovaly se k odstranění nechutenství a povzbuzení chuti k jídlu. Skládaly se z mátové silice, zředěné kyseliny chlorovodíkové, chinovníkové tinktury, chininu v éterovém lihu.

Linserova mast
Je to směs fenolu, resorcinolu, beta naftolu, kyseliny salicylové a tymiánové silice ve žluté vazelíně. Tato směs se používala k odstranění bradavic, nanášela se 1x denně a okolí bradavic se muselo krýt zinkovou pastou.

Holtova mast
Je to stearinové krém zahuštěný hydrogelem škrobu. Podporuje tvorbu buněk pokožky a používá se k doplňkové péči při zarudnutí a ekzémech. Obsahuje tinkturu z kamennouhelného dehtu, geraniovou silici a levomentol. Vytváří na povrchu kůže ochrannou vrstvu, která  odnímá vlhkost a vyvolává chladivý pocit díky obsahu mentolu.

Lužova pasta
Obsahuje oxid zinečnatý, kyselinu boritou, kyselinu salicylovou, tekutý parafín, levandulovou silici a bílou vazelínu. Používá se na nehojící se rány, například bércové vředy.

Nelékopisné receptury

Jde o receptury, které nebyly uvedeny v lékopise, ale široce se podepisovaly. Přípravky byly uváděny v tzv. Praescriptiones magistraliter (1972) nebo Praescriptiones pharmaceuticarum (1958).

Ušní kapky s mentolem obsahovaly 1 % syntetického mentolu v 95% lihu. Aplikovaly se 1x za několik dní. Nosní kapky s levandulovou silicí v tekutém parafínu obsahovaly 0,5 – 1,0 g silice (tj. až 10 %) a působily jako sekretolytikum, antiseptikum. Jodové nosní kapky s jodistanem draselným v glycerolu obsahovaly v 50 ml 5 kapek mátové silice. Olejové nosní kapky ze slunečnicového oleje se skládaly z eukalyptové silice a krystalického mentolu. Fenyklová silice se zase přidávala do nosních kapek s efedrinem.

U všech nosních kapek bylo doporučení pouze pro dospělé osoby. Přípravky se silicemi a olejové kapky se zásadně nedoporučovaly kojencům. Hrozilo by zatečení mastného oleje do dolních cest dýchacích a vznik infekce. Silice zase mohly způsobit reflexní zástavu dechu. Farmaceutická literatura dbala na bezpečnostní upozornění při předepisování léčivých přípravků se silicemi.

Autorka fotografii: Gabriela Olšanská