Například tím, že jsme agresivní a svůj stín se snažíme doslova přeřvat kritikou druhých. To se nevyhýbá ani skupinám lidí – zvláště tam, kde se jedná o něco ušlechtilého např. duchovní nebo zdravotní záležitosti.
Jeden smutný příklad pýchy a podvědomého strachu v lékařských kruzích:
Co mělo vliv na smrt (dnes slavného) čtyřicetisedmiletého muže?
Bylo to zesměšňování, neuznání, vlastní pocit viny a asi i násilí…
Tento muž se narodil kousek od Budapešti v roce 1818 1.7. Byl maďarský lékař pracující v porodnictví, který se zabýval zkoumáním příčin epidemií horečky omladnic v nemocnicích. Jmenoval se Ignác Filip Semmelweis. Čím byl vinen? Označil lékaře jako původce smrtelné nemoci, které se říkalo „horečka omladnic“ a umírala na ní každá ŠESTÁ žena. Vyslovil teorii, že smrtelnou nákazu přenáší sami lékaři při přecházení mezi pitevnou a jinými odděleními – tedy špatná hygiena lékařů. Jeho podezření, že nákaza má původ přímo v nemocnici, potvrdila smrt jeho kolegy doktora českého původu Jakuba Kolečka z Bělé nad Svitavou 13. 3 1847 (ve věku 43 let).
Nekončící zoufalý boj o odborné uznání jeho teorie, spolu s pocitem viny za předešlou smrt mnoha pacientek, se odrazily na zhoršování jeho psychického stavu. Od roku 1861 Semmelweis trpěl depresemi, viditelně chřadnul a psal zahořklé, agresivní otevřené dopisy svým oponentům. Roku 1865 se jeho chování stalo pro okolí tak nesnesitelným, že byl přes svůj odpor převezen do psychiatrického ústavu. Tam za dva týdny (13. 8. 1865) zemřel, patrně na následky hrubého zacházení.
Někteří další jeho kolegové tuto pravdu neunesli – např. profesor Gustaf Michaelis, který jeho hygienické postupy uznával a úspěšně je zavedl na svém pracovišti, spáchal sebevraždu v 50 letech (mezi ženami, které dříve po porodu u něj zemřely na horečku omladnic, byla i jeho milovaná neteř).
Ignác Filip Semmelweis formuloval zásady antisepse a vysloužil si přízvisko „zachránce matek“. Uznání dostal až posmrtně v roce 1879.

Když něco, někoho, nějakou skupinu kritizujeme, tak většinou mluvíme o sobě a o svých stínech. Čím víc nás to provokuje, tím víc to u sebe můžeme mít a nechceme to vidět – potlačujeme to. Jako v tomto příběhu.

Petr