To jsme se takhle jednou v pátek mimochodem dozvěděli, že na oběd nejdeme do kantýny, ale někam jinam. Protože nám tuto novinku sdělovala slečna, která má trochu problémy s angličtinou a já zrovna nebyla poblíž, abych vznesla doplňující otázky čínsky, vyrozuměli jsme, že ve dvanáct máme čekat před naším hotelem. Čekáme
a čekáme, už jsme začali pochybovat, jestli šlo
o páteční nebo sobotní oběd, když tu před čtvrt
na jednu přibíhá rozčilená jiná slečna, kde jsme, že jdeme na oběd do hotelu a že na nás čeká pan manažer před kantýnou. Takže jsme neměli čekat před hotelem, alébrž do hotelu na oběd jít. Do jiného hotelu, než bydlíme. Do hotelu čtyřhvězdičkového. Do hotelu, který jsme si pár dnů před tím fotili, protože zvenku vypadal hodně luxusně. Už víme, že luxusní je i uvnitř. Nechalo ho postavit ministerstvo obchodu pro zahraniční delegace.
Protože jsme zahraniční delegací, tak j e naprosto v pořádku, že jsme tam byli na obědě. Že jsme nebyli úplně delegačně oblečeni (dámy trika, pánové šortky) nikomu nevadilo, prý stačí, když tam člověk přijde čistý. Ještě že jsme si před odchodem
z hotelu (našeho) umyli ruce. Oběd byl bufetového typu, každý se najedl do syta. Někdo i trošku přes (já to tentokrát nebyla) a nedostavil se na odpolední výuku.
V sedmi lidech se absence těžko zamlčí, na omluvu jsme říkali, že je trochu „sick“.
a čekáme, už jsme začali pochybovat, jestli šlo
o páteční nebo sobotní oběd, když tu před čtvrt
na jednu přibíhá rozčilená jiná slečna, kde jsme, že jdeme na oběd do hotelu a že na nás čeká pan manažer před kantýnou. Takže jsme neměli čekat před hotelem, alébrž do hotelu na oběd jít. Do jiného hotelu, než bydlíme. Do hotelu čtyřhvězdičkového. Do hotelu, který jsme si pár dnů před tím fotili, protože zvenku vypadal hodně luxusně. Už víme, že luxusní je i uvnitř. Nechalo ho postavit ministerstvo obchodu pro zahraniční delegace.
Protože jsme zahraniční delegací, tak j e naprosto v pořádku, že jsme tam byli na obědě. Že jsme nebyli úplně delegačně oblečeni (dámy trika, pánové šortky) nikomu nevadilo, prý stačí, když tam člověk přijde čistý. Ještě že jsme si před odchodem
z hotelu (našeho) umyli ruce. Oběd byl bufetového typu, každý se najedl do syta. Někdo i trošku přes (já to tentokrát nebyla) a nedostavil se na odpolední výuku.
V sedmi lidech se absence těžko zamlčí, na omluvu jsme říkali, že je trochu „sick“.
Daleko od pravdy jsme asi nebyli.Podobný začátek byl v neděli před večeří. Opět tak nějak mimochodem jsme se dozvěděli, že na večeři se nejde do kantýny a sraz je v 17.20 před hlavním vchodem do nemocnice. V půl páté u mne zazvonila slečna, že sraz je v 17.20 u nás v hotelu. Raději jsem se ptala anglicky, čínsky, německy, francouzsky, španělsky a rusky, jestli to je opravdu u nás v hotelu a pro jistotu jí ukazovala ještě českou smsku od Lucky, kde psala o vchodu do nemocnice. Stále se mi dostávalo stejné odpovědi – „hotel lobby“. Všichni byli někde na výletě po městě tak jsem psala smsky, aby všichni věděli, že je malá změna.V 17.17 jsme se všichni sešli v „hotel lobby“. No, všichni ne, chyběla nějaká slečna, která by nás dovedla na večeři. V 17.28 byl někdo nervózní, že jsme zase jinde a někdo zase odevzdaný, že budeme bez večeře… Když v tom naše milá slečna s partou Afričanů v patách a že se jde na večeři.
Tentokrát to bylo do Bobobaru s neuvěřitelným množstvím jídla, které jsme si opět mohli volně vybírat. Mezitím ještě chodili číšníci s čerstvě upečeným masem a rozdávali zájemcům na ochutnání. Naštěstí máme po třech týdnech pobytu dostatečné roztažené žaludky takže není problém sníst množství jídla, které by průměrný Číňan z vesnice jedl asi týden.Celá česká skupinka si radostně rozebrala několik mís sushi. Afričani se ošklíbali. Oni se vůbec dost často nad něčím ošklíbají, jídlo nakousnou, nedojí, objednají další. K sushi jsme si dali sójovou omáčku a wasabi. Nejprve začala červenat a poulit oči Mirka. Na tom není nic divného, ta červená a kašle jenom se podívá na chilli papričku. Pak se totéž přihodilo jednomu Petrovi
a dokonce i Petrovi, který i u nejpálivější chilli papričky říká, že je trošku pikantní. Pak to přišlo na mně. Troška wasabi prolétla jak kulový blesk nosem, očima
a hlavou, způsobila zčervenání obličeje, vypoulení očí a zástavu dechu. Lucka, která seděla vedle mne, furiantsky říká – co blbnete, trocha wasabi, no a. Vzala nůž, špičku omočila v mém wasabi a snědla. Co myslíte, že následovalo? Kdo hádal, že to bylo zčervenání obličeje, vypoulení očí a zástava dechu tak hádal správně. Jako hlavní cenu vám přivezu trochu čerstvého čínského wasabi.
a dokonce i Petrovi, který i u nejpálivější chilli papričky říká, že je trošku pikantní. Pak to přišlo na mně. Troška wasabi prolétla jak kulový blesk nosem, očima
a hlavou, způsobila zčervenání obličeje, vypoulení očí a zástavu dechu. Lucka, která seděla vedle mne, furiantsky říká – co blbnete, trocha wasabi, no a. Vzala nůž, špičku omočila v mém wasabi a snědla. Co myslíte, že následovalo? Kdo hádal, že to bylo zčervenání obličeje, vypoulení očí a zástava dechu tak hádal správně. Jako hlavní cenu vám přivezu trochu čerstvého čínského wasabi.
Tento týden jsme měli každý den přednášky z tradiční čínské medicíny, navíc nás v kantýně dali do separé místnosti, proto se
s Afričany hodně míjíme. Petrovi začalo vrtat hlavou, co vlastně dělají, když mají volno. Prostě byl zvědavý, ale když se uprostřed snídaně, do ticha, protože se každý věnoval své rýžové kaši, ozvala znenadání otázka – co vlastně dělají Černoši přes den – všichni jsme vybuchli smíchy. Nutno říci, že to nikdo nevěděl.
Já mohu zodpovědně prohlásit, že vím, co dělají po večerech Černošky.V sobotu večer jsem po večeři potřebovala procházku, šla jsem tedy na korzo kolem stadiónu. Je asi dvacet minut chůze od hotelu. Před stadiónem je velká plocha, na které se večer tančí, cvičí, honí káči, děti tam jezdí na různých hejbadlech, prostě je tam hodně živo. Kolem stadiónu se chodí proti směru hodinových ručiček. Jednou jsme zkoušeli jít proti, taky to jde, ale člověk tak nějak úplně nezapadne mezi místní. Protože tentokrát jsem zapadnou chtěla, šla jsem s davem. Bylo to trochu nudné, tak jsem si začala alespoň zpívat. Tady stejně nikdo nepozná, jestli to je falešně nebo ne. Při třetím kole jsem měla přezpívaný celý prostonárodní zpěvník český a všimla si, že někteří začínají zpívat čínské písně. Že bych sem zavedla novou disciplínu? Pak to chtělo změnu. Šla jsem tedy na místní atletický stadión, který je přímo pod tím korzovacím. Podívala jsem se do bazénu, okoukla fitness
a při cestě zpátky se najednou z jednoho tmavého kouta ozvalo – Hi Ilona –
a rozsvítily se tam tři řady bělostných zubů. Naše tři milé Afričanky tam cvičily
na venkovních posilovacích strojích. Málem jsem je v té tmě přehlédla.Měly jsme radost, že se vidíme, hned jsme začaly brebentit, co nového
a tak. Prý že se příští víkend jede
do hor. Na čtyři dny. Afričanky
z toho byly celé vedle. Kdyby jeden den, ale rovnou celé čtyři, no hrůza. Začala jsem jim tedy vysvětlovat, že to je bezva, že celý český národ někdy chodil na čundry a co to znamená. Jedné
to nedalo a zeptala se, jestli jsem
v lese ve stanu někdy neměla strach, že mě sežere lev. Připadalo mi společensky nevhodné začít se smát. S vážnou tváří jsem tedy odpověděla, že pokud nepostavím stan v zoologické zahradě zrovna v pavilónu šelem tak toto nebezpečí v Čechách nehrozí. Nedalo jí to a rozšířila svůj dotaz na slony. To už jsem se musela otočit a dělat, že se dívám, jestli nezačal ohňostroj. Prostě jiný kraj, jiná nebezpečí.P.S. Tentokrát nemám doprovodný obrazový materiál přímo k tématu, zpívající Číňani na večerním korzu a Afričanky ve tmě se špatně fotí. Podělím se
s vámi alespoň o různé nápisy. Angličtináři ocení překlady, zbytek si může počíst
v jízdním řádu autobusů.
a při cestě zpátky se najednou z jednoho tmavého kouta ozvalo – Hi Ilona –
a rozsvítily se tam tři řady bělostných zubů. Naše tři milé Afričanky tam cvičily
na venkovních posilovacích strojích. Málem jsem je v té tmě přehlédla.Měly jsme radost, že se vidíme, hned jsme začaly brebentit, co nového
a tak. Prý že se příští víkend jede
do hor. Na čtyři dny. Afričanky
z toho byly celé vedle. Kdyby jeden den, ale rovnou celé čtyři, no hrůza. Začala jsem jim tedy vysvětlovat, že to je bezva, že celý český národ někdy chodil na čundry a co to znamená. Jedné
to nedalo a zeptala se, jestli jsem
v lese ve stanu někdy neměla strach, že mě sežere lev. Připadalo mi společensky nevhodné začít se smát. S vážnou tváří jsem tedy odpověděla, že pokud nepostavím stan v zoologické zahradě zrovna v pavilónu šelem tak toto nebezpečí v Čechách nehrozí. Nedalo jí to a rozšířila svůj dotaz na slony. To už jsem se musela otočit a dělat, že se dívám, jestli nezačal ohňostroj. Prostě jiný kraj, jiná nebezpečí.P.S. Tentokrát nemám doprovodný obrazový materiál přímo k tématu, zpívající Číňani na večerním korzu a Afričanky ve tmě se špatně fotí. Podělím se
s vámi alespoň o různé nápisy. Angličtináři ocení překlady, zbytek si může počíst
v jízdním řádu autobusů.